Píšu bez očekávání

Měli jste někdy pocit někam zalézt, přečíst si něco lehkého, nebo naopak, něco napsat. 

Na sociální sítě se vám nechce, protože se tam cítíte jak v přeplněné tramvaji, kde se všichni najednou a velmi hlasitě hlásí o pozornost.

Na tomto blogu moje webovky neumožňují komentáře ani laiky, což mi přijde celkem zajímavé.

Sice nabízí možnost sdílení, ale já nevidím, jestli to někdo sdílel. 

Ani nevíte, jestli se váš článek někomu líbí, nebo ne, což mi přijde zajímavý.  Dokonce ani nevíte, jestli si ho vůbec někdo přečte.

Celý život čekáme, až nás někdo pochválí a tady to nehrozí. 

Musím se smát. 

Smát, protože se mi nedávno nelíbilo, že tu tyto možnosti chybí a teď mi to přijde zajímavý.

Vnímám v tom dobrodružství a uvolnění.

Prostě si jen tak píšete a nic od toho neočekáváte, protože víte, že by to bylo zbytečný(smích).

Vzpomínám si, že podobným způsobem(bez očekávání) se obdarovávali indiáni(toltékové).

Tajně si v noci u vchodu do stanu zanechávali dárky.

Cítíte to uvolnění když nic neočekáváte?

Dárce neočekává vděčnost od obdarovaného a obdarovaný nikomu nic nedluží.

Jsem tu sám, nikde nikdo.

Žádná pochvala, ale ani žádná kritika.

Cítíte tu opojnou chuť rovnováhy provoněnou nestranností?

Nestrannost mi přináší pocit k nezaplacení.

Neřešíte, jestli se to bude někomu líbit, nebo ne, protože je vám to úplně fuk.

Být sám jen se sebou je zpočátku těžké.

Zamilujete si to a pak se toho nechcete vzdát, ale stejně se to stane.

Zvyknete si zase na lidi.

A pak vám je to jedno, jestli jste mezi lidmi, nebo sám(a) a užíváte si obě varianty.

Soucítíte s oběmi skupinami.

Jedno z největších osvobození které jsem zažil je, když vás opustí touha po pozornosti.

Nic nechcete, nic neočekáváte a nechcete ani nechtění ničeho.

Tak tohle ochutnat je mazec, který vám převrátí celý život na ruby.

Jste na chvíli tím největším minimalistou, který nic nemá, ale zároveň má celý svět.

Od té doby už nikdy váš život nebude tak, jak byl dřív, když jste o něco žadonili(touha, sny, přání, cíle).

Víte kam směřujete.

Ochutnali jste totiž stav bez touhy a cítíte klid a blaženost i bez orgasmu a těch legračních pohybů(smích).

To co zde píšu, jsou jen mé pocity a když vás jakoby oslovuji, tak jen proto, abych vám přiblížil jak to cítím a vnímám.

Samozřejmě připouštím, že to můžete mít úplně jinak a je to v naprostém pořádku.

Vůbec nejde o to tomu porozumět, souhlasit s tím, nebo nesouhlasit.

Pokud chci něco pochopit, je potřeba se naučit připustit, že věci mohou být jinak, než mi říká moje mysl.

Ale hlavně vás nestrannost, např. při čtení může velmi příjemně pobavit.

Zjistíte, že o nic nejde a užíváte si to.

Jsme něčím, co tu naší mysl daleko přesahuje.

Takže se vyplatí informace neposuzovat ve smyslu je to pravda - není to pravda, dobře, špatně.

Prostě být nestranný a nechat těm informacím otevřené dveře.

Tím otvíráte možnost dalšímu dobrodružství.

Teď mě napadla myšlenka, že bych mohl pod blog vložit formulář na přihlášení k odběru novinek.

Ale ta představa, že bych vám zahlcovat už tak dost přeplněný mail, jasně rozhodla, že to neudělám a nechám tomu volný průběh.

Buď si můj článek k vám najde cestu a nebo taky ne.

Obojí je správně.

Ze zkušenosti vím, že mě nikdy nemůže minout žádná informace, která je pro mě určena.

To je konec tohoto článku.

Jdu se mrknout na balkon a pak asi spát.

Zítra si přečtu, co ta moje ruka napsala.

Přiložené fotografie jsem pořídil mobilem těsně po napsání tohoto článku.

Proč?
 Jen tak, či možná proto, aby zachytily onu večerní atmosféru.

Přeji vám hodně štěstí

Váš výtvarník řezbář

Pavel Kůla